Vyžeňte ty děti z trávníků!

17. 12. 2008 | † 25. 12. 2008 | kód autora: xsC

Dneska ráno jsem, jako každý den, šla s naší fenkou na čůrací vycházku. Prošly jsme blok, pěkně vykonaly potřebu (tedy ona, já si to pochopitelně nechala na doma) a cestou domů jsme zabrousily na zelený plácek za naším domem. Na plácek, který zdobí pár letitých stromů a jeho podlahu tvoří seschlý trávník. Aiko zvědavě očuchávala každý klacík, kámen a já pro změnu zvědavě pozorovala nebe: bude pršet? Nebo se na mě usměje sluníčko?

"Slečno?", vedle mě se vynořily dvě postavičky, jakoby prošly pomyslnou bránou času.
"Ano?" Obrátila jsem pozornost na dvě dámy, kterým vrásky v tváři tvořily podivné obrazce.

"Toho pejska sem pusťte, až tu zase budou ti parchanti jako včera!", řekla ta s brýlemi a potutelně se usmála.
Vybavila se mi parta dětí, která skotačila na trávníku, kopaly si s míčem, honily se...

"Víte, oni tak řvou, že to je hrozný. Copak tohle je místo na hraní?!"
Rozhlédla jsem se po plácku. A proč by nebylo? Hřiště tu nikde v okolí není, ani místo na kopání ne a navíc...i já jako dítě, jsem si tady hrála s kamarády...
Vrásčitá madam pokračovala v monologu: "Včera sem přišel taky pán se psem a ti kluci odešli! Konečně tu byl zase klid!"

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. "A kde si ty děti mají hrát? Spíš bych pochopila, že se vám nelíbí, že tu chodím se psem, i když po něm uklízím poctivě každou hromádku. Ale vyhánět děti z trávníku, který tu rozhodně není pro okrasu?"
Obě dámy se ušklíbly a uraženě odešly.


Nabyla jsem pocitu, že trávníky jsou zde pro psy. Nikoliv pro děti. Alespoň podle jejich uvažování. Pes si může lítat kde chce, ale děti si zde nesmí hrát? Upozorňuji, že jsem milovník psů, tedy můj názor není nijak jednostranný. Ale čeho je moc, toho je příliš. Hřiště tu vymizela stejně, jak pradávní ještěři a tak se skutečně jediným místem pro dětské hry stávají travnaté plochy u domů.

A že děti křičí? Samozřejmě, že křičí. I my ječeli a smáli se, a výskali při hrách. A jsem si jistá, že stejně tak hlučné byly i ony dámy před šedesáti lety. Bohužel, člověk si často pamatuje pouze to, co si pamatovat chce. Možná by tito lidé uvítali, aby si psi hráli kde je libo a děti chodily spořádaně na vodítku. Pak už by jen zbývalo, naše děti naučit štěkat, ale pochopitelně potichu, aby to nikoho příliš nerušilo...


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky lide-spolecnost

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.